Kulturu většinou vnímáme jako něco neměnného. Koneckonců její součástí jsou i zvyky, které se předávají v podstatě po staletí. Ukazuje se však, že to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti i ona prochází vývojem, aniž bychom si to uvědomovali. Stačí se jen podívat na to, jaké jsou naše zvyky a tradice.
Vezměme si například Vánoce. Ty slavíme již velmi dlouho. Ovšem není třeba říkat, že v současnosti se slaví úplně jinak, než jak tomu bylo v minulosti. Jistě, kapr byl i tehdy běžným jídlem (zejména proto, že jej bylo dostatek), avšak vánoční stromek tak, jak jej známe dnes, bychom hledali marně. Provádění činností, jako třeba lidí olova či rozkrojení jablka také probíhalo jinak, než jak jej známe dnes.
Můžeme se samozřejmě ptát, proč tomu tak je. Odpověď není příliš jednoduchá. Hlavním důvodem je to, že se postupně mění společnost jako taková. To, co je dnes přijatelné, by ještě před pár desítkami let nebylo, a naopak. Zvyky se pak těmto změnám, byť pomalu a nenápadně, přizpůsobují.
Dalším příkladem mohou být pohádky. I ty byly ještě v nedávné minulosti poněkud jiné, než je známe dnes, většinou mnohem drsnější. Kdo z nás například ještě povídá svým dětem skutečný konec Sněhurky, která pozvala svou zlou macechu na svatbu, jen aby ji tam nechala tančit v rozpálených železných botách, dokud nezemřela? Něco takového by se dnes rozhodně nepovažovalo za vhodné pro děti.
Je tedy nutné připustit, že ani kultura a tradice nejsou tak stálé, jak bychom si přáli. Mění se jak působením vnitřních, tak vnějších vlivů, a budou se měnit bez ohledu na to, jak moc je chceme zachovat v původní podobě. Nic jiného jim ani v současné společnosti prakticky nezbývá.
Nemá tedy cenu se nad tím příliš zlobit. Je to zkrátka něco, co k životu prostě patří a patřit bude. Jen by bylo dobré, kdyby si to uvědomovalo více lidí.