Těžko lze soudit jaké sporty tam zařadit zcela jednoznačně. Nedávno přišel o život muž, který hrál hokej. Přímo při zápase a tento sport se mezi adrenalinové rozhodně neřadí. Bezesporu sem však patří všechno, co se odehrává ve výšce. To jest, takové skákání na laně musí být sice krásný zážitek, ale ne všichni s ním mají hezkou zkušenost. Bývalý bavič a moderátor Petr Novotný by jistě mohl vyprávět. A také vyprávěl. Ovšem svou vlastní formou, takže to každému přišlo jako docela milá legrácka. Skoky padákem, horolezectví, plachtění, nebo i rogallo, to všechno může skončit tragicky.
Přesto si lidé nedají pokoj a zkoušejí to znovu a znovu. Jako by zde nebezpečí nebylo, jako by se nemohlo nic stát. Nebo si možná říkají, mně se nic stát nemůže. Bylo by docela zajímavé spočítat ty mrtvé, kteří si říkali naprosto totéž. Věřit ve svou nesmrtelnost je hodně ošidná věc. Pozor na to. Faktem je však to, že lidé, kteří něco podobného vyhledávají po nějaké době nebezpečí odvyknou a stane se jim to rutinou. A přesně zde se začíná lámat ten pověstný chléb, protože právě rutinér se snadno dopustí chyby. Zná to i kuchař který dělá guláš po sto padesáté šesté. Zkazí ho. Udělá chybu a guláš se stane nejedlou patlaninou.
Nu, což dá se psíkům, pokud není ostrý. Ale pokud takovou chybu udělá třeba horolezec na skále, má to fatální následky. Pád z velké výšky je skoro vždy smrtelný a přežít se dá jenom zázrakem. Otázka je pak s jakými následky a zda je to vůbec ještě život. Bohužel se chyby stávají i tam, kde se s nimi nepočítá a kde je kdoví jaké zabezpečení. Jistě máte ještě v paměti pád lanovky. Ti lidé, kteří tam byli vůbec o nějaký adrenalin nestáli. I když, pokud vlezu do něčeho podobného, vždycky musím někde v koutku duše doufat, že se nic nestane a musím vědět, že náhoda je potvora. Jenže to někdy nevyjde.