Jedním z oblíbených hesel komunistického režimu je rovnost. Jeho základem je předpoklad, že všechno bude patřit všem, tedy že veškerý majetek bude společný. Nebudou tak existovat žádné třídní rozdíly, nebudou bohatí a chudí, každý bude mít stejný přístup ke zdrojům, ať už se jedná o jídlo, střechu nad hlavou či cokoliv jiného.
Na papíře to samozřejmě zní velmi dobře, a není divu, že tato představa zlákala velké množství lidí. Ukazuje se však, že skutečnost není až tak příznivá, jak by se mohlo zdát. Proti tomu, aby fungoval, totiž pracuje samotná lidská povaha. Důvodů je zde hned několik.
Tím prvním je, že valná část lidí to bere tak, že v podstatě nemají za danou věc žádnou odpovědnost. Ano, patří to všem, ale on se o to postará někdo jiný. Zde může jít o nezbytné opravy, ale také například o zajištění důležitých dodávek nebo i jen běžnou údržbu. Valná část lidí chce zkrátka využívat volného přístupu ke zdrojům, avšak zároveň za ně nechce mít přímou odpovědnost.
Pak je tu problém i v samotném principu – když patří všechno všem, tak logicky to znamená, že nic není ničí. Jistě, vlastníci jsou všichni, to by ale znamenalo, že všichni také mají rozhodovací právo. To si můžeme nejlépe ukázat na příkladu firem. Pokud by nějaký podnik skutečně patřil „lidu“, znamená to, že by o tom, jak bude řízen, měli rozhodovat skutečně všichni, od manažera po poslední uklízečku? A to včetně lidí, kteří v dané firmě nepracují, nýbrž pracují například u konkurenční? To je samozřejmě nemožné.
V takovýchto případech tedy obvykle přebírá řízení stát. Pak už ale onen podnik nepatří lidem, ale státu, popřípadě vládnoucí straně. Ta s ním může nakládat, jak chce, bez ohledu na to, co lidé říkají. Důsledky toho jsme viděli i u nás, a je jasné, že to není zrovna dobrá cesta. Proto komunismus sám o sobě zkrátka fungovat nemůže, bez ohledu na to, jak moc bychom si to přáli.